Ján Kollár v Jene: Zaujalo ho celonemecké hnutie; Goethe chcel slovenské piesne (1817)

Autor: Roman Kebísek | 9.12.2018 o 9:25 | Karma článku: 1,73 | Prečítané:  630x

Slovenský teológ a básnik Ján Kollár si počas dvojročných štúdií v nemeckom meste Jena našiel lásku, začal rozvíjať slovanskú ideológiu a systematickejšie zbierať ľudové piesne.

Nemecké zjednocovanie
Český historik František Palacký vo svojich spomienkach napísal: „Kollár, také spolužák můj, co do snah národních držel se byl na lyceum prešpurském ještě vždy v pozadí, až teprve v Jeně (…) probudil se.“ Udalosť, ktorá významným spôsobom ovplyvnila Jána Kollára (nar. 1793), bola oslava 300-ročnej pamiatky reformácie Martina Luthera, ktorá sa konala v októbri 1817 vo Wartburgu. Stretnutiu dominovala túžba po zjednotení Nemcov, rozdrobených v mnohých štátoch a štátikoch. Čo tam 24-ročný Ján Kollár videl, opísal v novinách Týdenník, ktoré vydával Juraj Palkovič v Bratislave. Ján Kollár v článku prerozprával aj nasledovné slová jedného účastníka stretnutia: 
Každý má býti nejen člověkem a vzdělancem, ale i Němcem, má vyzvléci ze sebe egoizmus, provincialismus, dialektismus a povýšiti se na stupeň celého národu. Hanba jestiť vzdělanému žáku ničím jiným nebýti než Sasíkem, Hessem, Frankem, Švábem, Prusem, Rakušanem, Bavorem, Hannoveránem, Švejcarem atd. Nechať budoucně zmizí tato pitva národní mezi námi a buďme jedno tělo, jeden národ německý.

Slovanská vzájomnosť
Jána Kollára myšlienky celonemeckého zjednotenia zaujali a postupne vytvoril aj ideový systém tzv. slovanskej vzájomnosti. Podrobne ju charakterizoval v článku O literárnej vzájemnosti mezi kmeny a nářečími slávskými, ktorý vydal v časopise Hronka vydávanom Karolom Kuzmánym. Úryvok z článku:
Polák buď nejen Polákem, ale Slavopolákem (genus et species), znaj nejen knihy svého, ale i českého, ruského, serbského nářečia; Rus buď nejen Rusem, ale Slavorusem, znaj a čítaj spisy nejen svého, než i polského, českého, serbského nářečia; Čech buď netoliko Čechem, ale Slavočechem, uč se nejen českému, ale i polskému, ruskému, serbskému nářečiu; Serb čili Illyr buď netoliko Serbem, ale Slavoserbem, čítaj netoliko serbská, ale i polská, ruská a česká díla. Jen kdo této hlavniá nářečia umí, jen ten by péro do ruky bráti a slavským spisovatelem býti mal… Ne kdo je mezi Slávy najpřednějším, najvětším, najsilnějším, ale kdo je najvzájemnějším a najspojenějším s jinými, kdo život a samostatnost i menších a slabších najvíce šetří: ten zasluhuje v našich časech chválu a krásné jméno Slava.


Goethe Kollárovi: Prineste mi slovenské piesne
Mladý slovenský teológ Ján Kollár vyhľadal počas štúdií v Jene aj nemeckého básnika, vtedy 68-ročného Johanna Wolfganga Goetheho. Ten ho nečakane požiadal o slovenské ľudové piesne. Svoje stretnutie s J. W. Goethem opísal Ján Kollár vo svojich pamätiach. Po prvý raz navštívil nemeckého básnika spolu so svojím spolužiakom a krajanom Samuelom Mažárim:
Sotvy že jsem se v Jeně osadil a poohledl, první má práce byla uviděti a poznati nejen profesory ale i jiné slavné tam i jiné slavné tam žijící muže, aneb aspoň jejich pomníky a domy, kde bydleli a pracovali. Náhoda pak tomu chtěla, že p. Wolfgang Göthe nedaleko od nás bydlel, jemu tedy bylo prvnímu moje navštívení obětováno. Byl jsem tam nejprvé s Mažárim potom častěji sám. Ponejprv nechal nás v předním pokoji něco čekati, pokud se prý oblekl a připravil. I předstoupil před nás tento německý Jupiter s nádhernou zdvořilostí a s odměřenými kroky i slovy. I pan Göthe byl toho domnění, že v Uherské krajině pouzi Maďarové bydlejí, pročež i nás za Maďary měl. Když já ale proti tomu protestoval jsem, řka: "Pane, já jsem Slovák aneb chcete-li, Slavjan, tento pak můj druh jest polomaďar poloněmec" zasmál se p. Göthe hlasitě nad touto mou upřímností, pročež obrátiv se ke mně, důvěrně prosil mě, abych mu několik slovenských národních písní opatřil a přeložil, anť prý slyšel mnoho i o jejich mnohosti i o jejich kráse. O maďarské prý prosil a psal již mnohým, ale že posud žadných dostati nemohl. "Ich höre die Magyaren sollen ebenso sanglos sein, wie unser Deutsches Volk." Tak jsme se rozešli. Asi za měsíc potkal jsem pana Götheho v knížecí zahradě na procházce, i hned ke mně kroky obrátě vylál mi: "Co dělají Slovenské Zpěvanky?" Já vymluviv se nedostatkem času s počátkem roku universitského, slíbil i zplnil jsem to, jak mile se první nahrnuté práce umenšili. Některé z nich od něho metricky přepracované vyšli v časopise od něho vydávaném.

Kollár vydal Národné spievanky
Pre Jána Kollára sa po návrate do Uhorska napokon stalo zbieranie ľudových piesní jednou z hlavných náplní jeho života. Už v roku 1823 ich spoluvydal 92 v knižke pod názvom Písně světské lidu slovenského v Uhřích. O niekoľko rokov vydal aj nepomerne rozsiahlejšie, dvojdielne Národné spievanky (1834, 1835). Ako neskôr napísal jeden z kodifikátorov strednej slovenčiny, predtým stúpenec češtiny ako spisovného jazyka Slovákov, Jozef M. Hurban, „spievanky vzkriesili slovenský život". V diele Slovensko a jeho život literárny J. M. Hurban napísal:
Ku krásnym výsledkom, aké Slávy dcera dosiahla, pristúpilo to veľké národné povedomie, aké spôsobili Národné spievanky vydané Kollárom. Ak sa mládež našla v Slávy dcere, uspokojac ducha a túžbu po výlevoch skvelých citov, horúcich nádejí a tých velebných výhľadov do istej budúcnosti: to isté bolo dosiahnuté u národných hromád, u nevedomej masy ľudu, lebo v týchto spievankách sa naraz zhliadla duša národa, poznajúc sa doteraz sebe samej neznáma. Slovenský národ sa tu objavil ako inteligentný, nadaný, hlbokej mysle a veľkej duševnej nadanosti a spôsobilosti. Sami básnici vyšších letov zadivili sa týmto divým krásam, tomuto umeniu. Sami zúfalí filozofi navážili viery o budúcnosti takého kmeňa. Bo kde sa toľký prúd poézie valí, tam jesto i stála istá budúcnosť. A sám národ pocítil pri videní svojej poézie pulz svojho života. Neklamné znamenie umeleckého povolania a dokonalosti pri dielach poézie je rodenie sa túžby v duchu poslucháča nadaného po podobnom výtvore. Čítajúc dokonalú báseň, vidiac podarenú sochu zažiada sa nám môcť dačo podobného vyviesť, alebo aspoň závidíme takú moc umelcovi. A toto osvedčil celý národ pri videných svojich spievankách. Už pred východom Kollárových spievaniek bol vydal Šafárik maličký zväzok národných piesní a zdalo sa mu, že národné piesne zo dňa na deň viac a viac hynúť počínajú. A tak to bolo aj vskutku. Ale po vyjdení dvoch zväzkov Kollárových Spievaniek obživilo sa náramne toto pole. (...) Kollár odklial isté životné živly od nežitia, ale výsledky ich života už nebol vstave utrímať v poslušnosti. Jeho Spievanky vzkriesili slovenský život, voľný, neobmedzený, určovaný len ideou v samom živote ľudu a rosenou a vlaženou národným podaním.

Kollár si vzal študentskú lásku "Mínu" až ako 40-ročnú
Ján Kollár si počas štúdií našiel aj o dva roky mladšiu miestnu lásku Friederiku Schmidtovú, keď však skončil štúdiá, matka ju nechcela pustiť s ním do Uhorska. Friederika napokon zostala len v Kollárovej poézii - ako Mína. Niekoľko rokov ešte obaja mladí ľudia viedli korešpondenciu, no aj tá postupne zanikla. Medzitým zomrela aj Friederikina matka, no to už bol kontakt medzi nimi prerušený, nevedeli o sebe ani to, či ešte ten druhý žije. Celých 16 rokov od ich jenskej rozlúčky však dostali veci mimoriadne rýchly spád. V liste, ktorý Jánovi Kollárovi písal 13. augusta 1835 jeho niekdajší jenský profesor H. Luden, bola aj dôležitá informácia o "Míne", vo svojich 40-tich rokoch stále slobodnej (preklad R. Brtáň): „Doopatrovala si nebohú matku s všemožnou obetavosťou; je verná a oddaná svojim sestrám a bratom; všade vystupuje rozumne a skromne. Žije utiahnuto, po domácky, usilovne, bohabojne a cnostne, je každému príjemná, kto má potešenie ju poznať." Po tomto liste sa začala mimoriadne intenzívna korešpondencia medzi samotným Kollárom a Friederikou, v ktorej sa rýchlo dohodli rovno na sobáši. V liste, ktorý Kollár 27. augusta 1835 adresoval Friederike (Rickchen), píše (preklad J. Ambruš): Rickchen, anjel môj, Boh Ťa teda skoro doprevoď ku mne a mňa k Tebe. Bola to veru dlhá, tvrdá, strašlivá skúška: no predsa dúfam, že ešte obaja budeme za to odškodnení. - Už tie chvíle a pocity, ktoré som mal od včerajška, keď prišiel Tvoj list, dávajú mi zabudnúť na mnohé veci, omladili ma o niekoľko rokov a boli pre mňa predzvesťou blaženosti." A už 22. septembra 1835 sa v Nemecku konala ich svadba. Friederika sa odsťahovala za Kollárom do Uhorska, kde sa im narodila dcéra Ľudmila. Ešte jeden zo sonetov, ktorý mladý Ján Kollár napísal po odlúčení od Friederiky:

Na Tě myslím, když tmy šeré hynou,
hory zlatnou jitrem řeřavým,
když se bledá, okem laskavým,
luna tichou směje za březinou;

Tě jen slyším, kde se jiná s jinou
vlna smlouvá šeptem žvatlavým,
kde se vatry dechem voňavým
z květné louky k zpěvům háje linou;

Tebe vidím, když svůj silnic prachem
příchod jeví poutník vzdálený,
kde mlha stráně v běhu kryje plachém;

s Tebou žiji, Tvůj jsem ještě celý,
ač nás rok už darmo prošený,
ač nás závist mnoha krajin dělí.

Pramene:
J. Kollár: O literárnej vzájemnosti mezi kmeny a nářečími slávskými, 1836
J. Kollár: Paměti, 1862
J. Vlček: Kapitoly zo slovenskej literatúry, 1954
Vrúcna ľúbosť: Z ľúbostnej korešpondencie Jána Kollára, Jána Chalupku a Andreja Sládkoviča (ed. R. Brtáň)

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

DOMOV

Peniaze na výskum dostal aj človek blízky Zoroslavovi Kollárovi

Výrobca okien bude skúmať sušenie.

Podcast Dobré ráno

Dobré ráno: Glváč sa zamotal do vlastných klamstiev

Ako sa podpredseda parlamentu nachytal.

Stĺpček Tomáša Prokopčáka

Výpalníci, ktorí berú slovenskej vede

Ako môže vyzerať schéma na ministerstve.


Už ste čítali?