Vydanie slovenských rozprávok Češkou Boženou Němcovou vyvolalo r. 1858 aj polemiku

Autor: Roman Kebísek | 8.12.2017 o 9:36 | (upravené 19.12.2017 o 15:56) Karma článku: 4,03 | Prečítané:  584x

Aj vydanie slovenských rozprávok v češtine v Prahe r. 1857 Boženou Němcovou vyprovokovalo Augusta Horislava Škultétyho a Pavla Dobšinského k tomu, že už od r. 1858 začali vydávať slovenské rozprávky po slovensky a na Slovensku.

Cesta Boženy Němcovej na Slovensko r. 1852

Manžel Boženy Němcovej Josef pracoval v 50-tych rokoch 19-steho storočia ako úradník v maďarsko-slovenskom meste Balážske Ďarmoty v Uhorsku. Božena Němcová, s ktorou už mal 4 deti, sa za ním z Čiech nepresťahovala, len ho navštevovala. Keď bola u neho v roku 1852, vzal ju aj na svoju služobnú cestu do Zvolenskej stolice. Vtedy sa v Banskej Bystrici stretla so slovenským spisovateľom, vtedy úradníkom Jánom Franciscim. Od neho dostala jeho knihu Slovenské povesti z roku 1845 (vydal ju pod pseudonymom Janko Rimavský). Išlo o zbierku 10-tich slovenských rozprávok, ktorú Ján Francisci zamýšľal iba ako 1. diel – po ňom mali vyjsť ďalšie. K tomu sa však hlavne kvôli zaneprázdnenosti už nedostal. Boženu Němcovú slovenské rozprávky tak zaujali, že začala uvažovať o tom, že by ďalšie začala vydávať v Prahe. A postupne začala sama aj s ich zbieraním.

 

Začiatky zbierania slovenských rozprávok Boženou Němcovou

V roku 1853 prišla Božena Němcová opäť za manželom do Ďarmôt, tentokrát si tu už ale nechala rozprávať ľudové rozprávky od tamojších slúžok (práve v tomto období si napr. zapísala rozprávku O dvanástich mesiačikoch). Ako napísal Němcovej životopisec Bohumil Haluzický, po návrate do Prahy v zapisovaní slovenských rozprávok pokračovala, a síce od tam sa nachádzajúcich slovenských drotárov.

 

Cesta Boženy Němcovej na Slovensko r. 1855

V roku 1855 išla B. Němcová znova na Slovensko – liečiť sa na Sliač a zároveň zbierať rozprávky (v samotných kúpeľoch napr. získala od jednej staršej ženy rozprávku Soľ nad zlato). V Banskej Bystrici sa znova stretla s Jánom Franciscim, ktorý jej prisľúbil ďalšie rozprávky, a síce zozbierané ním samotným a jeho druhmi ešte zo študentských čias. Rozprávky však boli ešte v rukopisoch uložené v Revúcej u farára Ľudovíta Reussa, niekdajšieho Francisciho spolužiaka. Išla teda do Revúcej, predtým sa však zastavila u farára a spisovateľa Sama Chalupku v Hornej Lehote - tam získala ďalšie rozprávky. Keď však prišla do Revúcej, Ľudovít Reuss jej rukopisy nedal. Prisľúbil ale, že niektoré rozprávky prepíše a pošle jej do Prahy - čo aj urobil. Božena Němcová napokon slovenské rozprávky vydala v rokoch 1857-8 v niekoľkých zošitoch v Prahe pod názvom Slovenské pohádky a pověsti. Ako v doslove uviedla, pôvodne ich chcela vydať po slovensky, vydavatelia s tým však z ekonomických dôvodov nesúhlasili - báli sa, že by kniha nemala v Čechách odbyt. Němcová ale aspoň zachovala v českých textoch slovenské dialógy. Z doslovu spisovateľky:

(...) byl úmysl můj najíti v Praze nakladatele, který by pověsti ty vydal v slovenském nářečí, poněvadž takovéto národní pověsti v překladu, a byť i do příbuzné řeči a přísným držením se originálu, přece jen z původního rázu mnoho tratí. – Že jsem se upřímně o věc tu starala, toho svědectvím by mně mohl nejeden nakladatel býti, s kterým mi bylo stranu té věci jednati. – Navzdor vší snaze rozpadlo se však všeliké jednání u věci té jedině na ohledech kupeckých. Kdyby se bylo toto moje i mnoha jiných přání uskutečnilo, nebyla bych se déle při tom zúčastňovala; sbírka pověstí těch bylať by úplná bývala a pod jménem a správou vydavatelů, Slováků, vycházela. – Když se ale jinak stalo, užila jsem uděleného mi dovolení a k těm, co jsem dříve již byla sama sebrala, při svém pobytí na Slovensku, a od jiných dostala, zpracovala jsem do češtiny tištěnou sbírku páně Rimavského a část sbírky páně Reuszovy, s ponecháním však pro větší živost a původnější ráz v rozpravě nářečí slovenské a všechny zvláštní významy a slova.

 

Ukážka Němcovej rozprávky O dvanástich mesiačikoch (začiatok):

Byla jedna matka a měla dvě dcery; jedna byla vlastní, druhá pastorkyně. Svoji velice milovala, ale na pastorkyni ani hleděti nemohla, jedině proto, že byla Maruška krásnější než její Holena. - Dobrá Maruška neznala svoji krásu, nemohla si pomysliti, kterak to je, že se máteř tak velmi na ni hněvá, kdykoli na ni pohlédne. Všecku práci sama podělati musela: poklízela v chyži, vařila, prala, šila, předla, tkala, trávu nosila i kravičku samotinká obstarávati musela. Holena se jen strojila a na zasíní si hověla. Než Maruška všecko ráda pracovala, byla trpělivá, snášíc láni, hřešení sestřino i matčino jako beránek. Nebylo to však nic platno, ony byly den ode dne horší, a to jedině proto, že se Maruška stávala čím dále tím krásnější a Holena škaredější. I pomyslila matka: „Načože by mně to bolo, abych si ja nechávala peknú pastorkyňu v dome; keď prídu chlapci na ohľady, zaľúbia si Marušu a něbudú chceť ľúbiť Holenu.“ - Od toho okamžení hleděly macecha i dcera její, jak by se ubohé Marušky zprostily; hladem ji mořily, bily ji, než ona trpěla a při tom všem stávala se den ode dne krásnější. Takových utrpení si na ni vymyslily, že by statečnému člověku ani na um nepřišly. Jednoho dne, bylo to v polovici ledna, zachtělo se Holeně vůně fialek. „Choj, Maruša, donesieš mně z hory kyticu fialiek, chcem ich mať za pásom, aby som mohla k nim čichať,“ - rozkázala sestře. „Jaj bože, sestro milená, čože ti to prišlo na um; či to kdo slýchal, aby rostly pod snehom fialky?“ - pravila ubohá dívka. „Ty švandro, ty gryňo, ty, čože máš vraveť, keď ti ja rozkážem? - Chytro choj, a jak nědoněsieš z hory fialiek, zabijem ťa!“ - zahrozila jí Holena.

 

Němcová vyprovokovala Škultétyho a Dobšinského k vydávaniu slovenských rozprávok

Vydávanie slovenských rozprávok v češtine od r. 1857 nenechalo mnohých Slovákov ľahostajnými - vážne sa zamysleli nad tým, že by si svoje ľudové rozprávky mali začať vydávať sami - v slovenčine a na Slovensku. Podujali sa na to farár z Rozložnej August Horislav Škultéty, ktorý bol taktiež ich zberateľom, a farár v Rožňavskom Bystrom Pavol Dobšinský, taktiež ich zberateľ . Obaja ich začali od r. 1858 v niekoľkých zošitoch spoločne vydávať pod názvom Slovenské povesti. Ako sami uviedli, „z národnej cti“. To, že k tomuto počinu ich vyprovokovala aj Božena Němcová, napísali v predslove:

(...) usporiadal a vydal Janko Rimavský I. zväzok, obsahujúci desať slovenských povestí ešte r. 1845 v Levoči. Ďalšie vydávanie pretrhli nastalé po krajine nepokoje. Po navrátenom pokoji oddal sa do porovnávania celej zbierky p. Ľudovít Reuss vo V. Revúcej. S veľkou trpezlivosťou a obozretnosťou vytiahol obsah všetkých znamenitejších povestí a pozrovnával jednu s druhou. Aj bol pripravil do tlače zväzok druhý, ale že sa nenašiel nakladateľ, obdržala povesti doň určené p. Božena Němcová z Prahy a koncom r. 1857 spolu aj s tými zo zväzku Rimavského na svetlo ich vydala. Z jednej strany sme tu vďační tomu, že ctená spisovateľka tieto skryté poklady Tatier pred oči najbližšieho bratského kmeňa vystavila, ale z druhej strany všetko sa nám tak vidí, že by nás to ani pred svojimi ani pred zrakom celého Slovanstva nectilo, keby sme my naše povesti z vlastného domu, v opravdovom slovenskom kroji, vypraviť či nechceli, či nevedeli. Z tejto jedinej príčiny, hľadiac na česť národnú, pripravili sme slovenské povesti z nadrečených zbierok do tlače a podávame vám, drahí Slováci, tuto jeden veniec z nich.

 

„Abych vydala slovenské pověsti, když je sama seberu, to mi ani císař pán nezabrání“

Predslov od A. H. Škultétyho a P. Dobšinského sa Boženy Němcovej dotkol. Dňa 6. júla 1858 o tom napísala svojmu priateľovi, slovenskému lekárovi a spisovateľovi Gustávovi Kazimírovi Zechenterovi-Laskomerskému, ktorý jej predtým Slovenské povesti z r. 1857 poslal:

Za pověsti srdečně děkuju; jsem tomu ráda a těším se z toho, že chtějí Slováci ve sbírce pokračovat, více se těším z toho než Slováci nad mojím vydáním, jak z předmluvy vidno. - Ráda bych věděla, proč by to mělo Slovanstvo znectit, že Češka vydala a do bratrského jazyka přeložila pověsti slovenské, jež Slováci ještě vydané nemají?! - Pročpak se neozývají o to, když Němci pohádky slovenské do svých sbírek shánějí, které také ještě nikde tištěné nejsou ve sbírkách Slováků? - Ida z Düringsfeldu, německá jedna spisovatelka, cestovala dvě léta v Dalmácii, sbírala pověsti, pověry, písně lidu, obyčeje a letos to vydala ve zvláštní knize. Dalmatinští vlastenci všude jí byli nápomocní a ze sbírek svých jí pomůckami přispěli; pranic se tím necítili uražení, že Němkyně o nich vydá, co by sami vydati měli; a u té Němkyně je to pouze industrie. Mě pohání vyšší účel k sbírání národních poesií než industrie; užitek, který mi z prácí spisovatelských vyplývá, je po čertu skrovný, dokonce při pověstích, to mně ale nevadí při dalším u věci té pokroku. Zdá se mi ale, jako by i mnozí Slováci mysleli, že to byla jen industrie a že jsem je, po česku pravíc, oklamala. — Mínění moje, jak sám víte, nebylo zpracovati je tak, ale nechati je slovenské, když se ale báli nakladatelé vydati je skrze odbyt, zpracovala jsem je dle rady profesora Hattaly a mého zdání a přidala k nim i oné, co jsem sama sebrala i dostala z Bystrice a odjinud. - Všech je 65, od Reuszovců 11, Rimavského sbírka 10 obnáší, je tedy mých nejvíc, co jsem sama sebrala. - Sbírku tu byla bych vydala, i kdybych nebyla od Rimavského dovolení k překladu ani sbírku od Reusze dostala, ale později, až bych byla více ještě sebrala. A abych si vydala slovenské pověsti, když je sama seberu, neohlížejíc se na to, či se to Slovákům líbí nebo ne, to mi ani císař pán nezabrání, to je svoboda spisovatelská, použíti a sebrati, kde se co dá. - Já psala Reuszovi, že nemožno, abych je v slovenčině vydala, že je tedy přeložím a původní rukopis jim pošlu, aby je měli, kdyby je chtěli někdy v původním jazyku vydat. To jsem také udělala. - Tím, co praví v předmluvě: „jen z té jediné příčiny že je vydávají, protože já je vydávám a aby svět nemyslil, že je nechtějí neb neumí vydat,“ - tím si neudělali páni vydavatelé velký kompliment. Když vyšel první svazek Slovenských pověstí od Rimavského, to bylo v r. 1845 - od té doby uplynulo 12 let; proč si nevzpomněli páni spisovatelé a sběratelově pověstí, že by to byla svatá jich povinnost a ke cti jim sloužilo, aby je vydali, za celých 12 let? - Či jim bylo třeba čekati na takovou pohnutku? -Či to nejsou ti samí spisovatelé, co tehdáž byli? - Či jste vy narodomilcové slovenští tak skrblí byli, že jste nechtěli rok po roce alespoň na jeden svazek obětovati, když se už nakladatel nenašel? - Či jsou lepší časy? - Všecko je to, jak to bylo, ani ta zlá léta neuškodila, jen energie chyběla. -Ale nyní, když jsem já vydurila zaprášený poklad a zapomenutý z Reuszové komory a použila ho, nuž se zdá Slovákům, že je to pro ně nečest!

 

Pavol Dobšinský

Pavol Dobšinský sa v 80-tych rokoch 19. stor. podujal na ďalšie, komplexnejšie vydávanie slovenských rozprávok - pod názvom Prostonárodné slovenské povesti. Zahrnul do nich aj niektoré rozprávky zozbierané Boženou Němcovou – preložené do slovenčiny.

 

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

DOMOV

Najdrahšiu kampaň mal Kusý, čísla za plagáty však nesedia

Most-Híd minul podľa oficiálnej správy na kampaň v župných voľbách najviac, no do nákladov zarátal aj sumy na vlastnú propagáciu.

KOMENTÁRE

Stačilo by, keby sa nekradlo. Základy politického hochštaplerstva

Politici neprestanú nepoctivo zavádzať.


Už ste čítali?