Oscar Wilde (1895): Súdia ma pre lásku k mužovi, hoci takýto vzťah si cenil aj Platón

Autor: Roman Kebísek | 5.8.2017 o 16:43 | (upravené 7.8.2017 o 7:16) Karma článku: 4,02 | Prečítané:  616x

V jednom verši básnik Alfred Douglas hovorí o „láske, ktorá sa neodváži hovoriť svoje meno“. Keď sa jeho priateľa, spisovateľa Oscara Wilda pýtali, aká je to láska, ten povedal, že ide o náklonnosť staršieho muža k mladšiemu.

Spisovateľ a dramatik Oscar Wilde sa s mladým básnikom Alfredom Douglasom zoznámil v roku 1891. 37-ročný Wilde bol už ženatý a mal dve deti, Douglas bol o 16 rokov mladší. Douglasov otec s týmto vzťahom kategoricky nesúhlasil a Wildea nazval r. 1895 „sodomitom“.  Wilde to považoval za urážku a dal za podpory Alfreda jeho otca na súd. Súd, ktorému sa osobitne venuje aj University of Missouri–Kansas City na stránke http://www.famous-trials.com/wilde, sa však napokon obrátil proti samotnému Wildeovi. V tom čase bol v Anglicku homosexuálny vzťah nezákonný a otec Alfreda chcel túto nezákonnosť dokázať. Zozbieral maximálne množstvo materiálu o homosexualite Wildea (napr. aj Wildove listy Douglasovi), ktorého napokon súd r. 1895 odsúdil na dva roky väzenia a nútených prác. Na jednom zo súdnych zasadnutí však požiadali Oscara Wilda aj o vysvetlenie spojenia "the love that dare not speak its name“ z básne Alfreda Douglasa Two Loves (1894). Wilde toto označenie vysvetlil na súde nasledovne:

„Láska, ktorá sa neodváži hovoriť svoje meno“ - je v tomto storočí taká veľká náklonnosť staršieho muža k mladšiemu, aká bola medzi Dávidom  a Jonatánom, taká, akú urobil Platón samotným základom svojej filozofie, a taká, akú nachádzate v sonetoch Michelangela a Shakespeara. Je to taká hlboká duchovná náklonnosť, ktorá je taká čistá, ako je dokonalá. Diktuje a preniká veľké diela umenia, ako tie Shakespearove a Michelangelove, a tie dva moje listy – také, aké sú. V tomto storočí je nesprávne pochopená, tak veľmi nesprávne pochopená, že ju možno opísať ako „lásku, ktorá sa neodváži hovoriť svoj meno“, a kvôli tomu som umiestnený tam, kde som teraz. Je krásna, je jemná, je to najušľachtilejšia forma náklonnosti. Nie je na tom nič neprirodzené. Je intelektuálna a opakovane existuje medzi starším a mladším mužom, keď starší muž má intelekt a mladší muž má všetku tú radosť, nádej a kúzlo života pred sebou. Svet nerozumie, že by to malo byť tak. Svet sa z nej vysmieva a niekedy dáva niekoho za to na pranier.

("The love that dare not speak its name" in this century is such a great affection of an elder for a younger man as there was between David and Jonathan, such as Plato made the very basis of his philosophy, and such as you find in the sonnets of Michelangelo and Shakespeare. It is that deep spiritual affection that is as pure as it is perfect. It dictates and pervades great works of art, like those of Shakespeare and Michelangelo, and those two letters of mine, such as they are. It is in this century misunderstood, so much misunderstood that it may be described as "the love that dare not speak its name," and on that account of it I am placed where I am now. It is beautiful, it is fine, it is the noblest form of affection. There is nothing unnatural about it. It is intellectual, and it repeatedly exists between an older and a younger man, when the older man has intellect, and the younger man has all the joy, hope and glamour of life before him. That it should be so, the world does not understand. The world mocks at it, and sometimes puts one in the pillory for it.)

 

Filozof Platón

Starogrécky filozof Platón, na ktorého sa Oscar Wilde odvoláva. vložil svoje myšlienky o formách lásky do diela Symposion (4. stor. pred n. l.). V úvode k svojmu českému prekladu tejto práce filológ František Novotný píše:

Lásku k ženě Platón asi nepoznal. Ale jistě zažil city přátelství – a něco více než přátelství – rozněcované oním mužským a mužným Erótem. Paměť na takovou zkušenost provázela jeho duši až do stáří. Když byl poprvé v Syrakúsách – bylo mu tehdy asi 40 let -, seznámil se na dvoře Dionysiově s jinochem Diónem nadaným nejkrásnějšími dary těla i ducha. Dión se stal jeho posluchačem, přítelem, láskou, osudem. Když byl Dión po více než třiceti letech zavražděn, vydal Platón, v osmém desetiletí svého života, svědectví o této lásce svého mužného věku (...).

 

Platón: Symposion (úryvok):

Všichni víme, že není bez Eróta Afrodité. Ta kdyby byla jedna, jeden by byl Erós; ale poněvadž jsou dvě, nutně i Erótové jsou dva. A jak by nebyly dvě ty bohyně? Jedna je starší a bez matky, dcera Úrana, boha nebes, kterou také proto nazýváme Nebeskou, druhá pak mladší, dcera Diova a Diónina, kterou jmenujeme Obecnou. Z toho tedy vyplývá, že i Erós, jenž jest pomocníkem této Afrodity, správně by byl jmenován Obecný, druhý pak Nebeský. Chváliti je třeba všechny bohy, ale pokusme se vylíčiti vlastnosti a působnost jednoho i druhého. O každém totiž úkonu platí toto: sám o sobě není ani krásný, ani ošklivý. Tak například, co nyní my děláme, pití, zpívání, rozmlouvání, nic z toho není samo o sobě krásné, nýbrž takovým se stane úkon podle toho, jak je konán: když se koná krásně a náležitě, stává se krásným, když nenáležitě, ošklivým. Právě tak ani milování, ani Erós není každý krásný a hoden velebení, nýbrž jenom ten, který pobízí ke krásnému milování. Obecné Afrodity syn je v pravém smyslu obecný a působí zcela náhodně; a to je ta láska, kterou milují lidé všední. Milují pak takoví lidé za prvé právě tak ženy jako hochy, dále pak se jejich lásky vztahují více k tělům než k duším, mimoto k lidem co nejméně rozumným; přitom hledí jen na ukojení, ale nestarají se, co přitom je krásného a co ne. Z toho pak pochází, že všechno konají náhodně, dobré stejně jako opačné. Vždyť tato láska má původ od bohyně mnohem mladší, než jest druhá, a účastné při svém zrození prvku ženského i mužského. Ale druhý Erós je syn Nebeské bohyně, která za prvé není účastna ženského prvku, nýbrž jen mužského – a to je láska k chlapcům -, a pak je starší, prosta bujnosti; proto tedy ti, kdo jsou naplněni duchem této lásky, obracejí se k mužskému pohlaví a milují bytosti přirozeně silnější i rozumnější. A každý by poznal i v samé lásce k hochům ty, kteří jsou čistě puzeni touto láskou; neboť nemilují malých chlapců, nýbrž když už počínají míti rozum – to je přibližně doba prvního pučení vousů. Vždyť kdo počínají milovati od tohoto věku, jsou, myslím, hotovi po celý život být pospolu a společně žíti, a ne aby jednoho oklamali, využili jeho mladistvé nerozumnosti, vysmáli se mu a pryč odběhli k jinému. (...) Má se to podle mého mínění takto: ta věc není jednoduchá, a jak to bylo řečeno již na začátku, není sama o sobě ani krásná, ani ošklivá, nýbrž když se koná krásně, je krásná, když ošklivě, ošklivá. Ošklivě pak znamená býti po vůli špatnému člověku a špatným způsobem, krásně však dobrému a krásným způsobem. Špatný jest onen obecný milovník, který miluje více tělo než duši; také není ani stálý, poněvadž miluje  věc nestálou. Nýbrž když vadne květ těla, které miloval, odlétá pryč, zahanbiv tolik svých řečí a slibů; ale ten, kdo je zamilován do dobré povahy, setrvává po celý život, poněvadž srostl s tím, co je trvalé.

 

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

PLUS

Čo sa deje v Smere? Fico drží Kaliňáka aj za cenu, že stranu pochová

Premiér umlčal hlasy, ktoré volali po personálnych zmenách v jeho strane.

SVET

Rádioaktívny mrak prišiel z Uralu. Potvrdili to aj Rusi

Znečistenie izotopom Ru-106 presiahlo normu až tisícnásobne.


Už ste čítali?