68-ročný Goethe 24-ročnému Kollárovi: Prineste mi slovenské ľudové piesne (1817)

Autor: Roman Kebísek | 21.1.2017 o 7:48 | Karma článku: 5,32 | Prečítané:  965x

Mladý slovenský teológ Ján Kollár vyhľadal počas štúdií v Jene v Nemecku aj svetoznámeho básnika Johanna Wolfganga Goetheho. Keď sa nemecký bard dozvedel, že je Slovák, požiadal ho o slovenské ľudové piesne.

 

Kollár o svojom stretnutí s Goethem

Ján Kollár opísal svoje stretnutie s J. W. Goethem vo svojich pamätiach. Po prvý raz navštívil nemeckého básnika spolu so svojím spolužiakom a krajanom Samuelom Mažárim:

Sotvy že jsem se v Jeně osadil a poohledl,  první má práce byla uviděti a poznati nejen profesory ale i jiné slavné tam i jiné slavné tam žijící muže, aneb aspoň jejich pomníky a domy, kde bydleli a pracovali. Náhoda pak tomu chtěla, že p. Wolfgang Göthe nedaleko od nás bydlel, jemu tedy bylo prvnímu moje navštívení obětováno. Byl jsem tam nejprvé s Mažárim potom častěji sám. Ponejprv nechal nás v předním pokoji něco čekati, pokud se prý oblekl a připravil. I předstoupil před nás tento německý Jupiter s nádhernou zdvořilostí a s odměřenými kroky i slovy. I pan Göthe byl toho domnění, že v Uherské krajině pouzi Maďarové bydlejí, pročež i nás za Maďary měl. Když já ale proti tomu protestoval jsem, řka: „Pane, já jsem Slovák aneb chcete-li, Slavjan, tento pak můj druh jest polomaďar  poloněmec“ zasmál se p. Göthe hlasitě nad touto mou upřímností, pročež obrátiv se ke mně, důvěrně prosil mě, abych mu několik slovenských národních písní opatřil a přeložil, anť prý slyšel mnoho i o jejich mnohosti i o jejich kráse. O maďarské prý prosil a psal již mnohým, ale že posud žadných dostati nemohl. „Ich höre die Magyaren sollen ebenso sanglos sein, wie unser Deutsches Volk.“ Tak jsme se rozešli. Asi za měsíc potkal jsem pana Götheho v knížecí zahradě na procházce, i hned ke mně kroky obrátě vylál mi: „Co dělají Slovenské Zpěvanky?“ Já vymluviv se nedostatkem času s počátkem roku universitského, slíbil i zplnil jsem to, jak mile se první nahrnuté práce umenšili. Některé z nich od něho metricky přepracované vyšli v časopise od něho vydávaném.

 

Šafárik Kollárovi: Nech ľudové piesne neoživia slovenčinu!

Po návrate do Uhorska sa zbieranie ľudových piesní napokon stalo jednou z hlavných náplní Kollárovho života. Už v roku 1823 ich spoluvydal 92 v knižke pod názvom Písně světské lidu slovenského v Uhřích. Ďalší spoluvydavateľ zbierky Pavol Jozef Šafárik však aj krátko pred jej publikovaním váhal, či ich krok – vydať texty v ľudovej slovenčine – predsa len nemôže mať nečakané dôsledky, a síce prechod Slovákov, ktorí (tak ako Kollár a Šafárik) používajú ako spisovný jazyk češtinu - na ľudovú slovenčinu. 10. marca 1822 Šafárik Kollárovi na margo toho v liste napísal: „Nenaleznou-li se slepí následovníci, kteří to za heslo držeti budou, aby psali, jak lid mluví, jako kdysi Bernolák? Což Bůh uchovej!"

 

Hurban: Kollárom vydané ľudové piesne vzkriesili slovenčinu

Ján Kollár, nevidiac v knižnom vydaní slovenských ľudových piesní nič nebezpečného pre postavenie češtiny u Slovákov, útlu zbierku bez obáv publikoval a neskôr aj nepomerne rozsiahlejšiu Národnie spievanky (1834). Šafárikova predtucha sa ale splnila - vydané slovenské ľudové piesne mali zásadný vplyv na prijatie slovenčiny za spisovný jazyk Slovákov. Ako neskôr napísal jeden z kodifikátorov slovenčiny Jozef M. Hurban, „spievanky vzkriesili slovenský život". V diele Slovensko a jeho život literárny Hurban napísal:

Ku krásnym výsledkom, aké Slávy dcera dosiahla, pristúpilo to veľké národné povedomie, aké spôsobili Národné spievanky vydané Kollárom. Ak sa mládež našla v Slávy dcere, uspokojac ducha a túžbu po výlevoch skvelých citov, horúcich nádejí a tých velebných výhľadov do istej budúcnosti: to isté bolo dosiahnuté u národných hromád, u nevedomej masy ľudu, lebo v týchto spievankách sa naraz zhliadla duša národa, poznajúc sa doteraz sebe samej neznáma. Slovenský národ sa tu objavil ako inteligentný, nadaný, hlbokej mysle a veľkej duševnej nadanosti a spôsobilosti. Sami básnici vyšších letov zadivili sa týmto divým krásam, tomuto umeniu. Sami zúfalí filozofi navážili viery o budúcnosti takého kmeňa. Bo kde sa toľký prúd poézie valí, tam jesto i stála istá budúcnosť. A sám národ pocítil pri videní svojej poézie pulz svojho života. Neklamné znamenie umeleckého povolania a dokonalosti pri dielach poézie je rodenie sa túžby v duchu poslucháča nadaného po podobnom výtvore. Čítajúc dokonalú báseň, vidiac podarenú sochu zažiada sa nám môcť dačo podobného vyviesť, alebo aspoň závidíme takú moc umelcovi. A toto osvedčil celý národ pri videných svojich spievankách. Už pred východom Kollárových spievaniek bol vydal Šafárik maličký zväzok národných piesní a zdalo sa mu, že národné piesne zo dňa na deň viac a viac hynúť počínajú. A tak to bolo aj vskutku. Ale po vyjdení dvoch zväzkov Kollárových Spievaniek obživilo sa náramne toto pole. (...) Kollár odklial isté životné živly od nežitia, ale výsledky ich života už nebol vstave utrímať v poslušnosti. Jeho Spievanky vzkriesili slovenský život, voľný, neobmedzený, určovaný len ideou v samom živote ľudu a rosenou a vlaženou národným podaním.

 

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

AUTO

Čo robiť, keď zastanete v kolóne na diaľnici

Nevystupujte z auta a nezaťahujte ručnú brzdu.

DOMOV

Tkáč z Matice sa pustil do Maďariča a Hrnka. Zrušil by tiež ypsilon

Jeho príhovor zachytila tajná nahrávka.


Už ste čítali?