Češtinu v Prešpůrskych novinách nie všetci chceli, no slovenčina ešte nebola kodifikovaná

Autor: Roman Kebísek | 31.1.2016 o 13:12 | (upravené 31.1.2016 o 13:55) Karma článku: 5,75 | Prečítané:  1158x

Prešpůrské noviny z 18. stor. - prvé dlhodobejšie vychádzajúce noviny pre Slovákov - boli písané v dobovom spisovnom jazyku slovenských evanjelikov - tzv. bibličtine, teda už vtedy archaickej češtine zo 16. stor.

 

Noviny pre Slovákov vydával v Bratislave spišský Nemec z Levoče Daniel Tállyai

Prešpůrské noviny začali vychádzať za panovníka Jozefa II., ktorý do veľkej miery odstránil cenzúru a diskrimináciu evanjelikov, a tak umožnil ďalší kultúrny rozvoj krajiny. Za jeho vlády, r. 1782, skončil 22-ročný spišský Nemec z Levoče Daniel Tállyai štúdium na lýceu v Bratislave a vydal sa na dráhu v tej dobe novátorského povolania - novinárstva a neskôr aj podnikania v tejto oblasti. Vo svojich 23-och rokoch začal vydávať Prešpůrské noviny. Písali ich Slováci, ale v tzv. bibličtine, teda už vtedy archaickej češtine spred roku 1600, v ktorej bol vytlačený kvalitný preklad Biblie z dielne českej cirkvi Jednoty bratskej. Slovenčina ako spisovná reč s jednotným pravidlami ešte neexistovala. Prešpůrské noviny začali vychádzať 1. júla 1783 dvakrát týždenne. Boli malé, asi vo veľkosti dlane, jedno číslo bol zošitok so štyrmi listami.

 

Čitateľ: Píšte po slovensky - ako sa hovorí okolo Bratislavy, Skalice a Trnavy

V novinách došlo aj k malej jazykovej polemike. V septembri r. 1786 uverejnili Prešpůrské noviny list od anonymného čitateľa, ktorý napísal (prepis podľa historika D. Rapanta): „(...) píšete nam nikedy mudre, nikedy užitečne ale aj vesele vecy, len píšte po slovenski, jako mi okolo Prešpurka, okolo Skalici alebo okolo Trnavi rosprávame. Tie slova: nibrž, ninčsko, pročež, naruživosti, onimno, alebo ay viškaumana, osyrala kišasonka a častokratne verejne a mnohe jine nam Slovakom neužitečne slova naše uši obražaju, asnad pre túto pričinu nekterí vaše novini nerady čitaju, alebo čitat zanechaju. Netreba tu vyhledavat teho, ktereho jak živ nebylo, slovenského Cicerona stilus; mi Slovaci v uherskej krajni v každej stolici inač a inač hovorime, vravime, mluvime, rozpravame (pravda je, i jináč píšeme, ako tu vidíme), ale po česky, ani po morávski nikde." Redaktor bibličtinu novín obhajoval - na list čitateľa odpovedal: „My píšeme čisto slovensky na spůsob Biblí, podla Písma, a jak novináři někdy svobodnějí, ale však předce srozumitedlně. Však kdy slovensky píšeme a někde publice (veřejně) slovensky mluvíme, tedy musíme krašší a čistotnější psáti a mluviti, než jináče doma mluvime." Pomenovanie slovenský jazyk pre češtinu, resp. bibličtinu nebolo v tej dobe nič výnimočné. Rozhodoval kontext.

 

Polemika o jazyk pokračovala

Redakcia čoskoro uverejnila podobný názor ďalšieho čitateľa, ktorý nechcel, aby noviny písali po česky, ale po slovensky: „Čo sa jinšího tiče, prosíme vás pane nakladateli, aby ste nám budúcim časom Hungaro Slavonico idiomate noviny písali, a ne s tým tvrdým českým štylusom, lebo ho veru naše ženi naskrze něrozumejú (...).“ Po tomto Prešpůrské noviny oznámili, že mienia publikovať aj „takýmto spôsobom napísané“ listy, no vyzvali čitateľov, aby sa sami vyjadrili k otázke jazyka: „My sme schválně toho tak, jak zde jest, sem položili, a míníme na tento spůsob všecky podobné nám poslané korespondencye sem klásti, až dotud, dokud nám všickni pp. čtenárové své domnění neoznámí, bude se jim to všem napospol líbit aneb ne? Nebo pár čtenárů naších naskrze chtějí míti, abychom tak po slovensky psali, jako v obecném obchodě v uherské krajině mluvíme (...).“ Prišla iba jedna odpoveď - opäť anonymná. Čitateľ konštatoval, že Slováci nie sú v jazyku jednotní, slovenčina nie je dostatočne pestovaná, a preto sa vyslovil za ponechanie češtiny: „Nebo jestliže ještě deset listů dostanete, v každém jiná slovenčina a spůsob psání bude. (...) Co že již Slováci v tak rozmanité rozličnosti slovenčiny nasledovati a činiti mají? Poraditi se jim lepšího nic nemúže, jen to, aby se s Čechy, jazykem a řečí, krom toho již s nimi spřízněni jsouce spřátelili, a jejich již vybroušenější a hladší spůsob mluvení a psání nasledovali. Nepravím, aby ho naskrze přijali, a při tom na slovenčinu nic nedbali, než raději slovenčinu užívajíce, nechať ji do roucha českého, již přikrojeného a vyzdobeného obláčejí. To potom nebude ten tvrdý český štýlus, ale ani tá nešvárná a nečistá slovenčina. A komu toto po vůli nebude, ten nech své slovenčině trochu víc hodnosti a cti prokáže a nech si nelení více něco a lepšího se o ní naučiti nežli jeho matka aneb dojka věděla." Noviny zostali pri češtine.

 

Noviny avizovali knihu v slovenčine od katolíckeho kňaza Bajzu

Prešpůrské noviny písané slovenskými evanjelikmi však zároveň spravodajsky pokrývali aj aktivity vedúce k zavedeniu spisovej slovenčiny zo strany katolíckej inteligencie. Tá tradične nepísala „protestantskou“  bibličtinou, ale istou gramaticky neustálenou zmesou knižnej češtiny a ľudovej slovenčiny. Prešpůrské noviny napr. informovali v prvej polovici r. 1785 o príprave vydania druhého dielu románu katolíckeho kňaza Jozefa I. Bajzu (o jeho vzťahu k celibátu niečo aj - tu) v jeho vlastnej slovenčine René mládenca príhody a skúsenosti. 8. júna 1785 napísali: „Tohoto roku vyšla jedna v naší uherské slovenčině sepsaná kniha, která má následující titul: René mládenca přihody a skušenosti, které vydal Joz. Ign. Bajza. V Prešpůrku vytištěná u Jana Michala Landerera 1783. Tato kniha záleží ze dvouch částek; první již vyšla, v rukách některých Slováků již jsoucí obsahuje rozličné nebezpečenství a rozdílné hrání štěstí, které René potkalo, prve nežli se do vlasti navrátíc o dálejším svého živobytí stavě mysleti počal; v druhé pak vyjíti mající, vykonal tentíž René jinou cestu, maje za vůdce jistou duchovní osobu, skrze níž ninějšího světa běh, stav a okolostojíčnosti lidí příjemnou, ale ostrou myslí považuje." Mimochodom, hoci sa táto časť diela už tlačila, na verejnosť sa nedostala, a to po zásahu cirkevnej vrchnosti, ktorá vydaniu knihy ako „pohoršujúcej" zabránila. Bajza v nej pranieroval niektoré pomery v cirkvi. Historik J. Tibenský píše, že na jeseň 1785 sa generálny vikár ostrihomského arcibiskupa Štefan Nagy dozvedel, že v Landererovej tlačiarni v Bratislave sa dokončuje druhý zväzok románu. Vraj bol ešte horší ako prvý, o ktorom sa cirkevná vrchnosť dozvedela až po jeho vyjdení. Vikár postúpil druhý zväzok cirkevnej cenzúre, ktorá knihu skritizovala, a následne konzistoriálna rada rozhodla, aby sa vydaniu tohto „na mnohých miestach pohoršujúceho diela" zabránilo, k čomu aj došlo. Tlačiar na ňom prerušil prácu. Druhý zväzok románu, z ktorého sa zachovali iba dva exempláre, zostal nedokončený.

 

Noviny písali aj o dianí v katolíckom seminári na Bratislavskom hrade

Prešpůrské noviny priniesli aj jedno z dobových svedectiev o vyučovaní materinskej reči slovenských seminaristov v Bratislave, teda v prostredí vzniku bernolákovského hnutia. 24. marca 1786 informovali o tom, že slovenskí klerici 5. ročníka odpovedali pri polročných skúškach u mladého profesora Michala Kratochvílu (1753-1829) z pastorálnej teológie vo svojej materinskej reči. Úryvok z novín (pôvodný jazyk, súčasný pravopis): "Dne 15-ho t. m. započali v zdejším slavním semináři exámeny prvního půlroka držeti; prvnější byli páteho roku theológové z pastorální theológii examenováni, což se okromně latinské i v mateřinských řečech dálo. Ti, kterýž v naší slovenské řeči odpovídali, jichž nemalá částka byla, obdrželi velikou ode všech pochvalu. Vyskoumával těchto vysoceurozený a dvojctihodný pán Michal Kratochvíla a s touto věcí naši v slovích bohatou řeč, jednu z nejstarších, velice poctili a okrášlili, ano zřejmý příklad ukázali, že se i v této řeči vyšší umění hojným prospěchem předkládati mohou a že se žáden za to, že Slovák, Vlách jest, styděti nemá." Mimochodom, keď noviny v roku 1787 z ekonomických dôvodov zanikli, ako píše historik D. Rapant, každému z posledných 36 predplatiteľov redakcia poslala čerstvo vydanú kodifikačnú príručku slovenčiny v latinčine Dissertatio philologico-critica de litteris Slavorum od A. Bernoláka, ktorú tlačili v rovnakej tlačiarni ako noviny - Landererovej.

 

Noviny boli stále stratové, až zanikli

Pre chronický nedostatok predplatiteľov mladý Nemec z Levoče Daniel Tállyai s vydávaním ekonomicky stratového periodika 30. júna 1787 prestal. V poslednom čísle 30. júna 1787 noviny prehovorili do duše Slovákov, ktorí nemali o ne záujem. Preto vraj Prešpůrské noviny museli "zomrieť". Redaktor ďalej dodáva: „Příčina, pro kterou umřely, pro kterou přestaly vycházet, jest, že jim slovenská veřejnost žíti nedala". Autor riadkov prešiel aj do obrazného vyjadrovania a vymyslel "mŕtvym" novinám náhrobný nápis s nasledovným znením: Zde leží Panna Novina, služebnice široce chýrečné Paní Fámy, narozená dne 1. júla 1783, umřela dne 30. júna 1787. Hned od narození svého krví chrákala, až posledně na suchotiny umřela."

 

 

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

EKONOMIKA

Zakladateľ siete pre deti milionárov: Neukazujú len svoje bohatstvo, ale to, ako žijú

Používať ju môže iba ten, čo má na tisíceurové mesačné členské, pozerať sa ale môže každý, hovorí JURAJ IVAN.

PLUS

Architekt: Niektoré sedačky sú zámerne nepohodlné

Aké zásadné chyby robíme pri zariaďovaní obývačky?

SVET

Zomrel český hudobník Radim Hladík, založil skupinu Blue Effect

Postupne sa prepracoval k vlastnej tvorbe.


Už ste čítali?