Životopisec: Baudelaire nemal Sarah za zlé, že ho nakazila
Podľa autora básnikovho životopisu nemal Baudelaire kurtizáne Sarah la Louchette za zlé, že ho nakazila pohlavnou chorobou. Henri Troyat dodáva, že si na ňu spomenul s vášnivým zanietením v jednej zo svojich prvých básní (preklad Jiří Pelán):

Mám běhnu za milou, a žádnou slavnou lvici;
všechen třpyt vzala si z mé duše sálající;
tu krásu nespatří váš posměvačný svět,
to jen mně ze srdce vykvetl její květ - (...)

Šilhá, je podivný ten její pohled v stínu
černých řas, delších, než jsou řasy serafínů,
za nejkrásnější zrak však sotva vyměním
to oko Židovky pod víčkem znaveným.

Je jí jen dvacet let, jenže co naplat, nyní
jí prsy visí už jako pár seschlých dýní,
a přesto každou noc se hrnu do ráje
a jako kojenec saju a drásám je (...)

Sarah sa dostala aj do Kvetov zla
Židovku Sarah si básnik pripomenul aj vo svojej jedinej zbierke Kvety zla (o básni inšpirovanej Sarah niečo - tu). Prečo si však Baudelaire vybral práve takýto typ milenky? Henri Troyat píše (preklad Petr Himmel):

„Co ho na této pokleslé a nemocné ženě vlastně přitahuje? Je to právě její ošklivost, unavenost životem, sešlost, její neštěstí a neřest. Než poznal fyzickou rozkoš, existovala pro něj na světě jediná žena: jeho matka. Aby jí nezrazoval, vybíral si k milostným hrátkám schválně takové bytosti, jež mu připadaly co nejvzdálenější od ideálu, jež stělesňovala. Při souložích s takovou Šilhavou Sárou si může být jistý, že ho představa matky nebude rušit v prožívání fyzické rozkoše. Charlesovi připadá, že ho odmítaní ženské krásy a půvabu uchrání před výčitkami."

Baudelaire mal takmer oidipovský vzťah k matke
Vzťah Charlesa Baudelaira k matke bol mimoriadne silný - až oidipovský. Jeho ´idylické´ súžitie s ňou narušil jej druhý vydaj, keď mal 7 rokov. Charles otčima nenávidel. Ako dospelý venoval básnik matke nostalgické verše (preklad Svatopluk Kadlec):

Já v duchu stále zřím tu vilku na předměstí,
náš milý bílý dům, ač malý, plný štěstí,
sádrovou Venuši a starou Pomonu,
svou nahost halící do houště záhonu,
a slunce, které se tak oslnivě lesklo,
když večer za oknem se dívalo přes sklo,
jak oko dokořán na nebi všetečném,
na naše večeře, za kterých mlčel jsem,
svou září svícovou nám zlatíc ze západu
šerkové záclony a prostřený stůl vzadu.